Napsali mi z Londýna, prý, že když nezaplatím nájem, seberou mi byt. Ani náhodou, za 1. bych neměla kde přespávat, když přiletím, za 2. by mě rodiče zabili. Nikomu jsem to neřekla, alespoň ne z mých přátel v Londýně. Joshua prvně nesouhlasil, ale když jsem mu vysvětlila jak se věci mají, souhlasil.
Stěhuju se do Londýna. Nevím, na jak dlouho, a jak často budu jezdit do Los Angeles, opravdu nevím. S Joshem se uvidím na Valentýna, na moje narozeniny... Budeme si psát. Za poslední 4 roky to bude nejdelší doba, kdy jsem ho neviděla. Bude nás dělit 7 hodin časového rozdílu a tisíce kilometrů.
Nejvíce se těším na Adama. Musím mu toho tolik říct a tím teď nemyslím jen to, že jsem zasnoubená. Neviděli jsme se snad věčnost. Přemýšlím, jestli už povýšil. Svatba se blíží, bude už tohle léto! Těším se, až Joshe představím rodičům. Doufám, že se jim bude líbit, a že nebudou mít proti mé volbě žádné námitky.
Jak čas plyne přemýšlím nad všemi těmi lety. Nad tím, co jsem mohla udělat jinak, a kdo by ještě žil. Nad tím, že kdybych byla chytřejší, nemuselo se spoustu věcí stát. Pravdou však je, že kdyby se určité věci nestaly, já bych v životě nestála po boku Joshe a nesledovala kalifornský západ slunce z toho kopce u Observatoře.
Člověk musí být vděčný tomu co má, neotáčet se za minulostí, kterou stejně nikdy nezmění. Drama je něco, co v životě potřeba není. Další věc co mi bude oproti Los Angeles chybět. Ta pohoda. Vrátit se do uspěchaného zapršeného Londýna nebyl můj nápad, původně. Ale chápu, že to bude nevyhnutelné.
Farewell drahý, farewell mé město snů.
Uvidíme se brzy.
